Benešovský duatlon

 

 

            Kdo by čekal po přečtení nadpisu reportáž o zběsilé jízdě na kole, kombinované s přespolním během, bude asi trošku zklamán. Kolo já nerad. Duatlon taky. A přesto jsem si ho takhle v sobotu, 13.října , užil víc než dost, i když přiznávám, že ne zcela dobrovolně.

 

            Tento článek si určitě neklade za cíl výčet zúčastněných, počítání koní ani vyzdvihování vítěze, jde jen o subjektivní popis zmiňovaného dne.

 

            Na Huberta do Benešova jsem se chystal delší dobu. Důvodů to mělo víc. Předně jsem potřeboval zjistit, jak se bude Chantal chovat v cizím prostředí a v lotu cizích koní a zkusit, jestli ji můžu na Hubertovu jízdu ve Lhotě svěřit Terče, jelikož tato se na to těší jak diabetik na lízátko. No, a potom jsem do Benešova po kopytě ještě nejel a cesta prochází přes CHO Řehořovo Kořenecko, kde je moc a moc pěkně a z koňského hřbetu jsem ještě neměl tu čest ho zhlédnout. A v neposlední řadě, okolí Pavlova je proslulé krásnými terény, tak to vypadá, že je na co se těšit.

 

            Ale bohužel, mám službu. Kolega měnit nechce, chystá se ještě na poslední letošní závody kamsi do Sobotína, a tak uvažuji, že zkusím zlanařit Zuzku, jestli by Chantal do toho Benešova nevzala. Ale nakonec je vše jinak, sobotu se mi podaří vyměnit a tak v půl jedenácté vyrážím v chladném a větrném podzimním dni s ostatními.

Za Brodkem se k nám přidávají ještě Ivanka a Cvrček a tak se v šesti vydáváme přes Kořenecko. Je tu opravdu moc hezky, travnaté cesty vedoucí lesem, kolem rybníků a přes mokřady, kde roste i borovice blatka.Chantal je na tak dalekém výletě poprvé a tak zvědavě zkoumá ten velký svět okolo a div si krk nevykroutí. Ale je vzorná. Jen ta cesta nám trvá nějak déle, než obvykle. Že bych se tak moc kochal?

 

            Do Pavlova dorážíme 5 minut po dvanácté (doslova, nikoliv obrazně) a ještě asi půl hodiny čekáme na začátek. Na výběr jsou dvě trasy: kroková a rychlejší. Usuzujeme, že už jsme z kroku vymrzlí dost a vybíráme druhou variantu. To byla, jak se později ukázalo, bohužel chyba. Trasa hned zpočátku zahýbá blátivým úvozem do lesa, přes cestu natahané vršky suchých stromů jako skoky. A v tom se cválá. Když jsem, nic zlého netuše, najel první skok, zapadla mi za ním Chantal do půl holeně do bláta, téměř upadla a měl jsem bez nadsázky docela dost velký strach o její spěnkové vazy. Suché větve smrků se po koních před námi (šli jsme tradičně poslední, Lady dost kope a není třeba někomu ublížit) proměnily v ostré pahýly. Vycházíme tedy blátivý úvoz krokem, ale ve zdraví. Myslím, že si pořadatelé neuvědomili, že trasa bude jinak vypadat na začátku a jinak po průchodu dvaceti koní. Pokračujeme lesními, převážně kamenitými a asfaltovými lesními cestami na louku, kde probíhá hon na lišku. Jedeme vzadu, bez touhy soutěžit, a tak si klidný cval po překrásné podzimní louce docela užíváme.

 

             

 

            Po návratu do Pavlova se rozhodujeme, zda se zúčastnit soutěží. Docela rád bych si něco skočil, ale program se jaksi protahuje. Zuby cvakají zimou, jsme celí ztuhlí, a tak se pod dojmem dlouhé cesty zpět raději vydáváme domů.

 

             

 

            Jdeme se Chantal první, kobylka si skvěle pamatuje cestu (mnohem přesněji než já) a už také spěchá po tom celodenním výletě domů. Za silnicí tedy naklusáváme, abychom se všichni trošku zahřáli. Cvrček se také nemůže dočkat a vydává se cvalem dopředu. To se znelíbilo Chantal, háže tři parádní kočičáky a já se poroučím k zemi. Jak jsem ztuhlý zimou, ani nestihnu zachytit otěže. Chantal, ta zrádkyně, využívá situace a opouští nejen ostatní koně, ale dokonce i mě! A vydává se cvalem bez váhání k domovu. Asi už má všech výletů pro dnešek dost a vracíme se na její vkus příliš pomalu.

 

 

            Nu, a tady tedy začíná druhá část mého duatlonu. Po jízdě na koni pěkně ještě asi 7 km po svých. Za chvíli volá Petra , která se vydala s Ivankou Chantal stíhat, že už je u

větrných elektráren a po koni ani vidu. Posílám tedy ostatní dopředu, odmítaje nabídku, že mě svezou a šlapu do Lhoty, přemítaje, že se snad nic zlého nestane. Uklidnění přichází po telefonátu s Janou, už vím, že Chantal trefila a je v pořádku doma.

 

                      

 

            Cestou ještě potkávám dvě starší dámy na houbách. Chvíli si mě zvědavě měří, přece jen ve vysokých botách, bílých rajtkách, helmě a červeném saku s bičíkem v ruce a bez koně vypadám na lesní cestě poněkud nepatřičně. Usuzují, že jsem se asi nevydal v tomto ohozu na houby jako ony, navíc nemám košíček,že. Musím tedy zodpovědět jejich všetečné otázky a přiznat pravdu. Zvědavé pohledy těchto dobrých žen se mění v litující a když mi ta mateřštější z nich položí soucitnou otázku „A kam až deš, synku?“, neodolám a odpovím: „Daleko, matko, daleko, až do Uničova!“.

Přidávám do kroku a přes rameno ještě slyším soucitné komentáře: „A chudák!“ a „Jen aby nezabloudil!“ Jo, to se mi to vtipkuje, když už vím, že je vše v pořádku!

V Brodku u kostela na mě má čekat Pavel, auto vidím, ale jeho ne. No, asi to auto bude někoho jiného, vydávám se tedy po svých dál. Pavel mě dojíždí asi 500 metrů pře Lhotou , a tak se poslední metry vezu jako pán. Dorazili jsme dokonce ještě asi o 5 minut dříve, než ostatní na koních.

 

           

 

            Takže to je ten můj Benešovský duatlon. Nebyl tak špatný. Nejen, že jsem oživil svou naději na vítězství v soutěži Letec roku, utužil vedoucí pozici Chantal jako Katapultu roku, ale navíc mi zůstal docela neobvyklý a hezký zážitek. Už dlouho jsem se chtěl jít projít, ale jaksi na to furt nebyl čas. No, a teď to konečně vyšlo!

 

foto Pavel                                                                                   va